22. a 23.4. se konají přijímací zkoušky na osmiletá gymnázia , což znamená, že se musím snažit, protože se budu pokoušet tyto zkoušky pokořit.

Hodně jsem se učil , takže jsem doufal, že to zvládnu. Jakmile jsem s mamkou dorazil do gymnázia v Hrabůvce, začal jsem mít smíšené pocity. ,,Co když to nezvládnu, co když nebudu vědět ani jednu otázku,‘‘ říkal jsem si. U hlavního vchodu stál dav, který čekal než je pustí dovnitř. V davu jsem potkal svého kamaráda Danyho, se kterým jsem si celou dobu povídal a uklidňovalo mě to. Když nás vpustili do školy a řekli nám, do jakých tříd máme jít, začal jsem mít o něco větší strach. Po pár minutách ve třídě nám rozdali testy. První test byl z matematiky, u kterého jsem vynechal 2 otázky, poslední test byl z češtiny, u kterého jsem vynechal o trochu víc otázek, ale i přesto jsem měl dobrý pocit. Následující den jsem šel na přijímací zkoušky na gymnázium Volgogradská. Tenhle den probíhal prakticky stejně, akorát že v testech byly navíc obecné studijní předpoklady a byl jsem si více jistější. Po testech jsem měl lepší pocit než předchozí den a taky to tak dopadlo. Na Volgogradské jsem byl 51. a v Hrabůvce jsem byl 61.. Potom, co jsem se tyto výsledky dozvěděl, nám zavolala sekretářka z Hrabůvky, že jsem byl přijat i na jejich školu. Velmi mě to nadchlo, ale nevěděl jsem, na kterou školu mám jít. Následující den jsem s mamkou jel do školy v Hrabůvce. Zastavili jsme na parkovišti a mamka se mě zeptala: ,,Chceš jít na tuhle školu?‘‘ Odpověděl jsem ,, Ano.‘‘ Šli jsme do školy a podali zápisový lístek. V tu chvíli, ze mě spadla obrovská tíha a měl jsem z toho dobrý pocit. ( Některé pasáže uvedeného slohu jsou trochu přikrášlené, doopravdy jsem se málem psychicky zhroutil).

Michal Synovec, V. třída